Tento umělecký směr vznikl v Itálii na konci 16. století a trval až do 18. století,
kdy byl nahrazen klasicismem.
Jeho název baroko je pravděpodobně odvozený od portugalského výrazu perles baroques,
který označoval perly nepravidelného tvaru.
Lidé se vracejí k náboženství potom, co je zklamal rozum v humanismu.
Ve středověku se tak začalo říkat všemu nabubřelému, nesprávnému a směšnému.
V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy (sibiřské baroko v rámci Ruska i do Asie).
Byl to poslední jednotný styl Evropy, což znamená, že pronikl do všech uměleckých a životních projevů
(architektura, malířství, sochařství, hudba,..).
Většina podnětů vyšla z Itálie, Německa, Rakouska, Francie a Nizozemí.
Tento směr dává obecně přednost asymetrii, nadsazeným proporcím a tak dále.
Důležitými prvky barokního umění jsou pohyb, dynamičnost, emotivnost, vnitřní napětí, hra se světlem,
zdobnost a velkolepost.
U nás se baroko rozvíjelo od první poloviny 17. století.
Vrchol spadá do první poloviny 18. století.
Po baroku nastupuje ve Francii samostatný sloh rokoko.
Jinde v Evropě ale hovoříme spíše o pozdním baroku.
Společensko-historické pozadí českého baroka:
Vítězství Habsburků na Bílé hoře (1620) s sebou přineslo přísnou rekatolizaci a habsburský absolutismus.
Měšťané a šlechtici, kteří nesouhlasili s katolickou vírou, museli odejít do ciziny (poddaní na výběr neměli).
Nositeli kultury a vzdělanosti se stávají jezuité (radikální katolíci potlačující jakoukoli jinou víru).
Dlouhodobý válečný konflikt a s ním spojený mor.
Celkové zpomalení národního vývoje.